Mé první lezecké kroky v Goteborgu

Ahoj! Hej!

Protože lezení je nedílnou součástí mého života, bylo jasné, že bez něj se tu ten rok prostě neobejdu. Velmi mě tedy potěšilo, když jsme na prohlídce kampusu míjeli kulatou budovu připomínající ošklivé zelené iglú a bylo nám řečeno, že se uvnitř nachází právě lezecká stěna. Cože? Stěna na kampusu? Hned vedle budovy, kde mám přednášky? To rozhodně chceš! :D Stěna je skvělá, má různě převislé profily a velký boulder, uvnitř kterého se dá cvičit a na něm pak posilovat. Už na první pohled mě ale upoutalo to, že téměř na všech profilech byla natažena lana a všichni lezli na druhým, no to by je Bimboška hnala! :D

Po týdnu jsem si teda řekla, že musím na stěnu vyrazit, lezení mi už strašně chybělo. Vzala jsem si s sebou i sedák, že polezu chvíli na boulderu a pak si dám pár cest na samojistícím navijáku, protože tu ještě žádné lezce neznám. Ukázalo se ale, že abyste mohli lézt ve Švédsku na stěně s lanem, musíte mít speciální kartu - zelená je pro lezení na druhým, červená pak když chcete cestu tahat. Abyste kartu dostali, musíte dělat lezecký zkoušky s instruktorem a samozřejmě zaplatit. Moje instruktorská licence z ČR je tu teda k ničemu, supr.

Musím bohužel říct, že lezci tu nejsou tak přátelský jako u nás. Nezdraví se, nefandí si, neradí si. Je to takový zvláštní, člověk si myslí, jak je to mezi lezcema normální, že je to tak v každý zemi, ta přátelská atmosféra a tak, ale asi teda není a v tomhle ohledu mi lezení u nás hodně chybí.

Instruktor tam měl být až následující týden, tak jsem teď chodila hodně na boulder, protože boulderování začínám mít radši a radši. Kdo mě znáte trochu víc, víte, že jsem měla zraněný prst a dost dlouho nemohla lézt, ale teď už je to naštěstí úplně v pohodě a prst nebolí :)

Předevčírem nadešel den D. Měla jsem trochu strach, že se tu třeba leze/jistí jinak, což byla asi trochu kravina, ale znáte to, prostě jakákoliv zkouška = nervy :D Nakonec to bylo úplně v pohodě, přišel takovej starší chlápek. Jistila jsem nějakou náhodnou lezkyni a pak já lezla a cvakala si expresky a on mě jistil. A to bylo všechno. U toho cvakání jsem zjistila, že oni sice mají ty lana natažený, ale jsou tam celkem vysoký obtížnosti cest, tak asi proto. Závěrem bych ráda řekla, že ač můj první dojem z chování místních lezců nebyl moc příjemný, tenhle "bezpečnostní" systém v podobě karet se mi docela zamlouvá. Někdy mám totiž na stěně v Praze pocit, že by onomu lezci proškolení určitě neuškodilo.

Nakonec přidávám fotku karty a mojí radosti z ní. 

Mějte se krásně, užívejte víkend a radujte se z maličkostí! 

Alča