Je den před odletem. Sedím v obýváku na gauči a přemýšlím, jak a proč vůbec to vlastně všechno začalo. No jasný, o věcech se přeci vždycky snáz mluví, ale když pak na ně dojde, už to není všechno tak růžový, jak si člověk představoval. Zkrátka - v únoru tohohle roku jsem se přihlásila na Erasmus. Moc jsem chtěla někam, kde potrénuju angličtinu, ale protože nám zrušili smlouvu s univerzitou v Glasgow a protože jsem nechtěla být moc blízko domovu (když už do světa, tak daleko a na dlouho, že jo) vyhrál u mě Goteborg ve Švédsku.
I když jsem na začátku strašně chtěla jet, uvědomovala jsem si, že to taky dost dobře nemusí vyjít. Čekaly mě hlavně bakalářský státnice, devět ne zrovna lehkých zkoušek, Švédsko bylo na jiným oboru, jehož studenti měli samozřejmě ve výběrovým řízení přednost, k tomu průměr nic moc. No prostě jsem si zase tak nevěřila, ale tak za zkoušku nic nedám, prostě to zkusím.
A teď jsem tady, vysněný Bc. před jménem, vysněný Švédsko přede mnou. A i když se neskutečně těším, s blížícím se odjezdem přichází i obavy. Nikdy jsem nebyla pryč na tři týdny. Nikdy jsem nebyla pryč na měsíc, natož na deset. Nikdy jsem nemluvila na všechny kolem sebe anglicky. Nikdy jsem si nemusela hledat kompletně nový kamarády. Nikdy jsem nestudovala v cizím jazyce. Nikdy jsem si sama pořádně nevařila. Nikdy jsem nebydlela u cizích lidí. Nikdy jsem nebydlela na koleji. Nikdy jsem sama necestovala. Nikdy jsem sama neletěla. Nikdy jsem nebyla sama v cizím městě. NIKDY JSEM NIKDE NEBYLA SAMA ZA SEBE. A to je to, čeho se nejvíc bojím, ale na co se taky zároveň nejvíc těším. Je to jako úplně novej start, nová výzva. A proto jsem se rozhodla založit si tenhle blog, jako deníček o tom, jak mi to tady všechno ne/jde. Nejdřív mě napadlo psát článek každou neděli, shrnout zážitky z celýho týdne, ale asi bude lepší psát pokaždý, když na to budu mít chuť a budu mít co povědět. Snad to bude brzy a zážitky se jen pohrnou.
Je den před odletem, jdu dobalit a spát. Mějte se krásně!
Alča
