Ahoooj, žiju! :D Prošla jsem si teď docela náročnýma dvěma týdny, nejdřív se odevzdávaly protokoly a dělaly projekty, pak hned další týden následovalo zkouškový. Musím říct, že to byla docela pecka a je znát, jak na to člověk není zvyklej. Zkouškový uprostřed semestru v Praze prostě nemáme a taky nepíšeme zkoušku čtyři hodiny a není plná asi tak stem detailních vysvětlovacích otázek. Zkouškový tu teda trvá týden, během kterýho máte dvě zkoušky ze dvou předmětů, který jste předchozí dva měsíce probírali. Jelikož já nejsem moc člověk, kterej by se učil průběžně (kdo taky je, že?) docela mi to dalo zabrat, toho učení bylo fakt moc. Ale abych nepsala jen o negativech, je taky supr, že máte to zkouškový jen týden, soustředíte se jen na dva předměty, máte to zkrátka rychle za sebou. Navíc, mně vždycky přijde novej semestr jako začátek něčeho úplně novýho - nový předměty, spolužáci, zkušenosti. A tady tenhle pocit těšení se/nervozity/očekávání zažíváte vlastně dvakrát častěji než u nás, pro mě je to právě dneska a zatím dobrý!
Abych nepsala jen o škole, ráda bych vám pověděla o výletu do Volvo muzea, kam jsme se s Pájou vypravily cca před čtrnácti dny. Volvo je švédský, má ho tu skoro každej a bylo nutný se do toho muzea teda zajet podívat, i když je to někde v háji mezi stavebníma halama mimo centrum Goteborgu. Protože tam o víkendu nejezdí moc lidí (tohle mi přišlo docela divný, kdy jít do muzea, když ne o víkendu?) psali na stránkách muzea, že musíte minimálně hodinu předem zavolat na místní dráhy a dát jim vědět, že chcete jet, aby ten autobus vůbec vyjel :D Po několika pokusech, kdy Pája nerozuměla švédsky mluvícímu automatu, že je ve frontě a má čekat, a vždycky zavěsila, jsme se tam konečně dovolaly. Týpek řekl, že tam autobus bude, tak jsme mu věřily a vyrazily. Dorazily jsme na místo, odkud měl autobus vyjíždět, ale on nikde. Po deseti minutách už nám to přišlo divný a lidi kolem začali vypadat taky dost nervózně. Zvlášť jeden Číňan, kterýho se šla Pája po chvíli zeptat, jestli taky čeká. Odpověděl, že jo, že tam taky volal, ale že tam teda zavolá ještě jednou. Šly jsme si s Pájou stoupnout na chvíli do trafiky do tepla, načež za chvíli k nám běží ten Číňan, že jedem. Venku stál minivan a v něm smějící se řidič, že nás tam teda hodí a jestli chceme všichni tři až na konečnou do muzea. Nakonec to teda bylo spíš jako taxi, chlápek to pěkně metl, takže cesta trvala devět minut místo dvaceti dle jízdního řádu :D Když jsme dorazily na místo, ptaly jsme se toho Číňana, jestli tu taky studuje a on na to, že ne, že jejich firma koupila Volvo, tak že se tam přijel podívat :D
Muzeum už jsme pak našly hravě a pak už jen zbývalo kochat se krásnýma autama. I když autům vůbec nerozumím, moc se mi tam líbilo a výlet do muzea určitě doporučuju. No a jako hasičovi by mi to prej docela šlo!
Po prohlídce muzea následoval další bojovej úkol, a to sice objednat autobus zpátky. Tentokrát už se na nás ale autobusák nevykašlal a měly jsme opět soukromou cestu domů. Protože jsme měly hlad, vyrazily jsme ještě na burgery do Holly Cow. Řeknu vám, bylo to prostě výborný, zvlášť batátový hranolky posypaný parmezánem. Už po prvním soustu jsem věděla, že tam rozhodně nejsem naposledy.
Tak to je pro dnešek všechno, věřím, že už to teď bude zase chvíli volnější a taky, že bude o čem psát, jelikož v pátek mě čeká první, a to hoodně vzácná návštěva!
Mějte se krásně, Alča
